Tak jako fotbalisti mají letní přestávku, tak i běžci mývají na konci roku přechodné období mezi jednotlivými sezónami. Toto období je časem, kdy se hlavně neběhá. Dělá se všechno možný, na co nebyl čas, když se běhalo. Odpočívá se a lečí drobné bolístky, jak na těle, tak i na duši…
Tento volný čas lze využít také ke zhodnocení minulé sezóny a naplánování další.
Resty jsem už z velké části dohnal, zahrada poryta a uklizena, uhlí sklizeno, auto přezuto … No našlo by se ještě spousta dalších věcí, co by šli dodělat… Ale porval jsem toho už dost… Pustil jsem se tedy do článku v domění, že ho zvládnu splodit v období pauzy, ale nějak jsem se v tom zamotal a ve výsledku už zase běhám, kvapem se blíží nový rok a článek není pořád hotovej.
Hodnocení minulé sezony je trochu složitější… Nazvat ji úspěšnou nejde, nazvat ji okurkovou nebude úplně výstižné… Nazvat ji Bramborovou bude asi trochu trefnější… Ona byla celkem povedená, jen se mi to natrénovaný nepodařilo prodat nikde v závodech. Každý sportovec Vám poví, že raději být pátej než čtvrtej… Ono to čtvrtý místo je spíše na naštvání. Někde se dává za čtvrtou příčku, pytel brambor… Bohužel u nás je moc nejíme, tak i tento dar, by byl spíše danajský, než uvítán s nadšením…
Ale vezmeme to postupně…
Trochu čísel na začátek. Za období říjen 2018 až říjen 2019, jsem naběhal něco málo přes 4000 km, z toho 398 km závodních.
Sezona začala krátkým, cca 3týdenním blokem na rozběhání. A do toho hned přišel první dlouhý závod. Maraton a půl v Otrokovicích. Trenér Pavel Novák mi tehdy psal, že ten závěr už bude nekomfortní, že je to moc brzo.
No ale prosadil jsem si ho a on ten závěr byl skutečně dost nepohodlný, respektive už i ten začátek byl trochu přepálený a díky tomu se i ten nekomfort v závěru násobil. Po maratonu přišla krize, kterou se mi podařilo překonat až na metě cca 4 km do cíle, kde jsem se zase pořádně rozběhl. Byl z toho čas přes 6 hodin a tempo kolem 6 min/km.
Následovalo příjemné víkendové podzimní soustředění s naší tréninkovou skupinou. Člověk má tyto soustředění rád, pokecá se, proberou se plány na příští sezonu, trochu se zaběhá. A hlavně člověk potká spoustu známých a stejně naladěných lidí, které vídá jen občas na závodech, nebo jen ve výsledkových listinách či článcích na webu, jednak proto, že jsou třeba z druhého konce republiky a hlavně každý má odlišný kalendář a jiné priority.
Na začátku prosince tradičně jezdíme do vedlejší vesnice na Mikulášský běh Světlou. Vesnický krosík na 5 km (pro mě celkem vražedná distance – já ty krátký sprinty prostě nemusím… moc rychlý a intenzivní). Zaběhl jsem ho o minutu rychleji než loni a zbyla na mě první a poslední letošní bedna… Třetí místo v kategorii. V naivní představě, že mi to letos půjde, jsem se před závodem vsadil s Kvapou, kámoš cyklista, že mi letos nedá víc jak minutu, stejně jak loni… No já se o minutu zrychlil a on bohužel taky. Takže já běžec, jsem byl zase potupně poražen cyklistou, který v podstatě neběhá a dal mi více jak minutu. Další půllitr slivovice tedy putoval do Dětřichova. J
Dva dny před Štědrým dnem jsem se s Alčou vypravili do Žiliny na vánoční maratoník kolem Vodního díla. Máme tento závod velmi rádi, krásně rozbije tu uspěchanou předvánoční atmosféru. Člověk se prostě sbalí a pár dní před Vánoci si vyrazí na dva dny pryč. Odběhne si maraton, dá si výbornou kapustnici a jede zpět.
Letošní žilinský maraton byl výrazně ovlivněn počasím. Některé ročníky počasí běžcům přeje, letos tak přející nebylo. V pátek byla cesta kolem Vodního díla ještě pod sněhem, nicméně přes noc se spustil déšť a ten ze sněhu vytvořil klasickou břečku, ve které se v silničních botách zrovna moc dobře neběží. Podmínky měli ale všichni stejné a tak se v půl deváté vyrazilo na trat. Alče se tu standardně daří a i v tréninkovém tempu si doběhla, prozvracela, pro vítězství. Ono testovat na maratonu nový typ gelů, které mají navíc propadlý datum spotřeby, se nevyplácí…
Já to běžel taky tréninkově (tento výraz čítávám poměrně často na bezva běhu, od jistého pravidelného pisatele článku z olomoucko vyškovského regionu).
Zaběhl si standart lehce pod 4 hodiny a náramně si posílil všechny stabilizační svaly, které na nohách mám… Klouzat to přestalo až v posledním kole, kdy se spustil pro změnu celkem prudký liják. I přes vrtkavé počasí a promrzlé ruce na kost, nelze tento výlet hodnotit jinak, než pozitivně. Slovenská kapustnica jako obvykle výborná, pro jistotu jsem měl hned dvě porce (Alča ji nemůže). Po vyhlášení a kafíčku na cestu, jsme se odebrali zpět do vlasti, dohánět resty, aby se i k nám přijel podívat ježíšek.
Na Štěpána jsem si dal další klasický povánoční běh, svitavský Štěpánský kros, který je spíše o vánočním setkání s kamarády, než o velkém závodění… Jednak po Štědrém dnu se zrovna moc zlehka neběží a navíc pár dní po stabilizačním maratonu, jsem ty nohy ještě cítil…
Na letošní sezonu jsme se s trenérem Pavlem domluvili, že přidáme na tréninkových dávkách. Jak objemové, tak i tempové tréninky. Postupně jsem najel i na dvoufázové tréninky, kdy si 2x týdně ještě ráno před prací odběhnu 8 až 10km a odpoledne přidám druhou fázi. Vypadalo to vcelku slibně. Do půlky ledna se mi podařilo odběhat cca 214 km, pěkně jsem si liboval, jak mi to odsejpá.
Bohužel děti donesly domů jakýsi zákeřný moribundus a až se z něj otřepaly relativně rychle, tak jsme to chytli my rodiče a odnesli to podstatně hůře. Od 15. ledna do 5. února to v tréninkovém deníku zeje prázdnotou, která nevěstila nic dobrého. Celý únor jsem se postupně rozbíhal a tak ve skrytu duše doufal, že se na tu Plzeňskou stovku za Vlastou Šroubkem přece jen podívám. Nevím, jestli jsem ten návrat unáhlil, každopádně na začátku března se mi zákeřňák moribundus zase vrátil a nad výletem do Plzně se zatáhly černé mraky. I když jsem se z toho relativně brzo otřepal a začal zase běhat, tak se mi neběhalo úplně dobře a po zralé úvaze jsem závod v Plzni zrušil.
Sezona nezačala tudíž úplně dobře, hlavní Áčkový závod (dubnových 100 km v Plzni) jsem vůbec neběžel a vzhledem k výpadku, to nevypadalo dobře ani nad druhým závodem na konec května 12 H ve Stromovce. Byla půlka března a podzimní plány již neplatily. Kloudně jsem neběhal a čas neúprosně běžel.
Na konci března jsme s Alčou vyrazili do Vysokého Mýta na půlmaratón, který organizují kamarádi. Bez ambicí na výsledek jsem si ho rozběhnul pomalej s tím, že v druhé půlce jsem začal trochu zrychlovat. A super. Po dlouhé době se mi běželo krásně, závod jsem si užil a zaběhl ho v čase cca 1:43 hod.
Snad poprvé jsem zažil zmiňovaný výraz „užít si závod“. Spousta hobíku o tom mluví a já pořád netušil, co to vlastně je a jak se to běží… Jako pořád to úplně nechápu, zaplatí si kupu peněz za startovný, oblíknou si ty nejmodnější sportovní hadry co mají, nabijou hodinky a mp3 úplně naplno, namažou, navoněj a jak se odstartuje závod, tak se rozběhnou a místo, aby prodali to, co mají naběhané, si vykacávaj, fotí selfie, či panoramata a kochaj. V cíli pak probírají, jak to bylo super, vystavují fotky na facebook, instagram či co… Přitom, kdyby to rozběhli, tak v cíli budou klidně o půlhodinky dřív. No jo, ale to by byli zas bez fotek a lajku, V případě že by fotili, tak zaručeně by ty fotky byli třeba rozmazany, k tomu by se ještě mohl rozmazat makeup a nedej bože propotit a zasolit nejnovější super moderní funkční tričko. Prostě to nechápu, ale já v dnešní době nechápu spoustu věci a co je hlavní, že prostě běžej, dělaj něco pro svoje dobro a mají z toho radost …J
Užívám si pomalé tréninkové běhy, třeba krásnou krajino, kde se kochám. Nebo když je venku krásně a člověku to běží. Nicméně, když si připnu startovní číslo, tak si prostě nic neužívám… Buď to člověk valí naplno a na nějaké kochání se krajinou nemá čas a nebo to pro změnu valí tréninkově, což znamená, že ze začátku mu většina uteče a člověk v sobě dusí to, že by s tím stádem, valil nejraději taky. Když pak po pulce přidá , postupně to stádo dohání a seká jednu hlavu za druhou. TO čelo už stejně nedoběhne, bo to by to musel běžet naplno už od začátku… J
Ale tady jsem to snad i zažil… si ten závod užit… Jako na startu jsem nic nevěděl, byl jsem týden po nemoci , parkrát jsem si byl zaklusat a vůbec netušil, jak to pujde. První pulku jsem běžel fakt volně. A vzhledem k tomu, že jsem netušil, co to se mnou uděla, tak jsem neřešil vůbec nic. Bežel jsem si,kochal se krajinkou, na občertvovačkách se zastavil, všechno ochutnal, zamával a usmál se do objektivu fotografovi. (snímek jsem bohužel nikde nenašel – příště si musím koupit asi nové moderní tričko, či se alespoň oholit). Po obrátce začal mírně zrychlovat a čekal, kdy mi dojde a ono nedošlo. No prostě super. V závěru jsem ještě posekal pár hlav a v cíli jsem byl happy, že už mi to konečně běží a že jsem se zbavil těch zimních chmur a moribundusů, co mě trápily.
Od trenerá jsem dostal za tento výkmit prvního černýho puntíka, jednak o tom závodě vlastně nevěděl (teda věděl, ona tam běžela i Alča). Ale já jsem tam hlavně po nemoci neměl co dělat a když už jsem to běžel tak to tempo v druhé pulce tam nemělo co dělat… J Ale tento závod mě prostě probral z letargie a nakopl zase k životu .
Začátkem dubna proběhlo týdenní běžecké soustředění s tréninkovou skupinou na Kvildě. Ještě nikdy jsem na něm nebyl. S Alčou jsme to pojali jako malou rodinnou dovolenou a děti jsme vzali sebou. Byl to krásný týden. Běhalo se tam výborně, dětem se taky líbilo a setkání s podobně naladěnými lidmi bylo nad míru příjemné a inspirující.
Týden po návratu z Kvildy, jsme vyrazili do Olomouce na Hanácký půlmaratón. Běžet půlku z plnýho tréninku, týden po soustředění… Ale proč ne… A ono to kupodivu běželo. Výsledný čas 1:35:59, znamenal posunutí osobáku o dobrých 8 minut.
Dvanáctihodinový závod na konci května ve stromovce se i nadále nejevil moc reálně a tak jsme se domluvili, že tam poběžím jen poloviční distanci, závod na 6 hodin. Pavel mi upravil tréninky a začalo objemové období, kdy týdenní kilometráž standardně přeskakovala hranici 100 km, někdy i 120 km… Jako bylo fakt suprové si dát v pátek 24, v sobotu 32 a v neděli se dorazit další 25-tkou… J
Květen byl vyloženě tréninkový měsíc, který jsem si okořenil jen jedním závodem Dětřichovským memoriálem v nové roli pacemakera Alče. Tento závod je velmi rychlý, pouze 8km. Alče jsem držel plánované tempo až k závěru, kde už jsem trochu přestal stíhat. Naštěstí přišel závěrečný kopec, kde Alča mírně zpomalila a já stihl trochu vydechnout a doprovodit ji až do cílové rovinky. Nepotkal mě tak potupný osud černošských vodičů, kteří po odvedené prací si vystoupí a závěr odklušou, případně vůbec nedoběhnou. Na srdci mě hřál pocit dobře odvedené práce a v mobilu pár fotek štastné Alči, na prvním místě. J
Závod na 6/12H ve Stromovce jsem si velmi oblíbil. Byl jsem tu už loni, jako support kamarádovi. Okruh je pěkný, atmosféra díky pořadatelům z Sri Chinmoy maraton teamu výborná. Vyrazili jsme sem s Alčou, která se mi starala o support a přitom nasávala atmosférou tohoto závodu. Jestli se mě někdo zeptá, který závod zvolit jako první últra, tak rozhodně ho pošlu sem. Nevím o lepším, kde s ultra začít.
K samotnému závodu: Popravdě, nedopadlo to úplně podle představ. Výsledek bych hodnotil jako ve škole, za tři – dobrý. Nepodařilo se mi v týdnu před 6tkou zregenerovat. Jednak to souviselo s nachlazením a zarýmováním, které mě přepadlo zrovna před závodem a dále s pracovními aktivitami, které týden před důležitým závodem se prostě dělat nemají. Stát na startu s těžkýma a bolavýma nohama, není úplně správně. První tři hodiny jsem běžel dle plánu, cca 5:15/km. Od třetí do páté hodiny přišla krize, ze které se mi kloudně nepodařilo dostat. Nepomohlo pivo, Cola, solné tablety… a ani Iron Maiden… Po páté hodině přezutí do lehčích Salmingů a podařilo se mi zase trochu běhat. Plán A 70 km a ani B 65 km nedopadl. Nakonec jsem byl rád i za ten C – víc jak 60 km…a to necelých 62 km. Nevím, kde vznikl ten hlavní problém. Věřil jsem si a natrénováno bylo, nicméně jsem z Prahy odjížděl zklamanej, alespoň ze svého výkonu.
Závod byl představením dvou velkých jmen, Tereza Zuzánková na 12tihodinovém závodě zaběhla český národní rekord 135,7 km a na 6hodinovém závodě se objevil Radek Brunner, který mi každé čtvrté kolo dal kolo… Letěl neskutečně. Je pravdou, že před pátou hodinou závodu mu taky došlo, respektive ho přepadla krize, ale vymotal se z ní a natočil krásných 80,6 km.
V červnu jsem ještě meditoval nad tím, jestli si nedat ještě další šestihodinovku v Šamorínu na konci června. Nějak jsem nenašel ale správnou motivaci a strach z vysokých teplot byl jedním z dalších důvodu, proč jsem tam nejel. Rozjeli jsme naplno přípravu na podzimní hlavní závod sezony, 100 km ve Winschotenu.
Občas se mě někdo zeptá, proč běhám a proč vlastně běhám tolik. A já vždycky odpovím, že mě to prostě baví. Nedávno jsem při delším klusu přemýšlel nad touto otázkou a odpovědí. Po pravdě, když je venku hnusně,zima, tma a do toho prší, tak i já si dovedu představit tisíc jiných věcí, které bych dělal raději. Tak úplně neplatí otřepaný reklamní slogan: „Neexistuje špatné počasí, je jen špatné oblečení…“ Můžete mít oblečení sebefunkční a nepromokavou bundu s vodním sloupcem třeba až k měsíci, ale když pořádně prší a k tomu pěkně fouká, tak kromě části pod bundou jste stejně mokří jak myš, o čvachtání v botách nemluvě. Člověk je někdy unavený a nevyspalý, raději by se vyvalil na gauč a třeba jen tupě zíral… A stejně se sbalí a jde. A vlastně proč? Jeden známy prohlásil, že běžci jsou strašní egoisti. Pominu-li situaci, která ho k tomu vedla, tak musím uznat, že má vlastně i pravdu.
V dnešní době je vlastně ten běh v podstatě jediný čas, kdy se člověk může věnovat jen sám sobě. Běžím si venku trénink a v tu danou chvíli jsem pánem nad svým časem a myšlenkami. Vypadnu z toho bláznivého světa do světa svého jen já a můj běh. Nemusím zvedat telefony, no přece běžím a mám trénink. Nemusím řešit práci, domácnost, děti, rodiče, kolegy, či kamarády a ani manželku ne J, jejich problémy, radosti stesky… Nevnímám zprávy a věčny reklamy a zbytečný informace, který se na nás sypou ze všech směrů. Nevnímám pípaní všech těch messengeru, viberu, whatsappů, či jiných těch sociálních skupin…
Mám jen svůj běh, trasu kterou běžím a svoje myšlenky a hlavně, času mám na všechno dost. Někdy mě napadaj věci, které jsem řešil v práci. Promyslím si možná řešení, co tam použít, jak to vyřešit. Důležitý je i fakt, takzvaná udržitelnost myšlenek… Občas se mi stane, že doběhnu a to co jsem vymyslel, jsem zase zapomněl. Pak se to snažím dát nějak zas do kupy, ale málo kdy se mi to podaří…
Někdy si proberu problém, které mě deptal a zjistím, že to byla vlastně blbost. Někdy se zahloubám tak, že až pípnutí hodinek s kilometrem mě upozorní, že jsem trochu mimo a hlavně běžím třeba moc rychle a nebo zas pomalu, či někam jinam, než jsem původně chtěl, co už…prostě běžím.
Další věc, co jsem zjisti je, že při tempovém a intervalovém tréninku se teda moc přemýšlet nedá. Člověk je rád, že to udejchá a při pauze mezi intervaly přestanou platit fyzikální zákony a než se naděješ, je pryč a jede se nanovo.
Soudě podle tohoto popisu by se mohlo zdát, že běh je alespoň v mém podání časem meditování či tvůrčí činnosti. Není tomu tak vždy. Někdy prostě nemyslím vůbec na nic. Jen se dívám po krajině, sleduji přemnožené hlodavce kolem cest, létající hmyz či ptáky. Lesní zvěř, kterou zrovna vyplaším, či houby, které rostou podél cesty. Občas se bavím skákáním po vyvýšených obrubnících v Novém Dvoře, mají je tam položené vodorovně ve vjezdech k domům a postavené na výšku mezi. Sleduji, jak povyrostli nové rozestavěné domky, kdo má co zaseto, či sklizeno a co je kde nového. Prostě běžím a bavím se tím… J
Přišlo léto a s ním i horké měsíce červen a červenec . Toto období bylo vyloženě tréninkové. Přibyly dlouhé tempové běhy a dlouhé klusy. Léto bylo sice horké, ale podařilo se mi odtrénovat vše i v teplotách nad 30 stupňů.
Jediný závod, který jsem běžel, byly v červenci Repechy. Punkový závod Maratonského klubu Prostějov. Měří 23 km a vede z Prostějova, kolem Plumlovské nádrže, Repešským žlebem až k penzionu Lady (Kozlíkové), od Plumlova furt nahoru. Závod není oficiálně povolený, pro přeběh přes vojenský prostor Repešský žleb (cyklostezka lesem) nevydávají vojáci povolení, takže je to spíše volný neorganizovaný přeběh bez čísel a startovného. Repechy jsem běžel vyloženě tréninkově, takže první kiláky pomaleji – svižně a pak začat trochu přidávat až lehce do ostra. Do cíle jsme doběhli společně s Alčou, což bylo vlastně snad poprvé. Na cílové foto jsme sice čekali déle, než je obvyklé, ale dočkali jsme se. J
Organizátorům z Prostějova jsem zůstal věrný i na následující letní závod – šestihodinovku v Kolárových sadech. Což byl třetí dlouhý závod této sezony.
Běží se na začátku srpna. Šestihodinovka v Prostějově má svoje kouzlo a velmi příjemnou atmosféru (RUN FREE). Rád se sem vracím, i když okruh nepatří k jednoduchým a standardně se mi tu moc nedaří. Běžel jsem ho už 3x a tak jsem ani letos nemohl vynechat.
Vzhledem k tomu, že se blížil termín podzimní stovky, tak jsem nechtěl moc narušit přípravu tímto závodem, proto jsme se letos rozhodli ho odběhnout tréninkově, jako test tempa na podzimní stovku. Speciálně jsme na tento závod neladili, šlo se z plného tréninku, jen dva dny před závodem byly trochu volnější. První půlka pomaleji a od třetí hodiny přidat a rozběhnout to v tempu stovky… Loni bylo pekelné horko, letos byla předpověď přívětivější.
První půlka v pohodě, běželo se mi krásně, sice z plnýho tréninku mě boleli nohy již od začátku, ale nelimitovalo mě to, plynule jsem kroužil kolco za kolcem…
Všichni kolem mě lítali jak splašené jalovice. Postupně některým samozřejmě začalo docházet…
Po třetí hodince a cca 33,5 km jsem to rozběhnul, začal stahovat čelo závodu. Vydrželo mi to bohužel jen necelou hodinu. Udělal jsem nějakou výživovou chybku, která mě stála závod. Po křečích ve střevech, následně dlouhém pobytu v TOI TOI budce, se přidal i stávkující žaludek, kdy jsem do sebe nedokázal nic kloudného dostat… Na páté hodině mě zachránil Birell a želé bonbóny od GU. Poslední 3/4 hodiny jsem už zase trochu běžel. Na nějaký kloudný výsledek to už ale nestačilo. 62,5 km.
Jako trénink super. Na podzim by to nemuselo být úplně marný. Nicméně i z tohoto závodu jsem odjížděl zklamanej, zase se pokazila drobnůstka, která mě stála uspokojivý výsledek.
Na druhou stranu si říkám, že jsem měl i kupu štěstí v neštěstí a to tak, že v době největší krize, jsem přece jen stihl doběhnout k TOI TOI budce a ona kupodivu byla prázdná. Ušestři l jsem si tak foopá ve stylu Camile Herron, která tolik štěstí s volnou TOI TOI budkou na MS24 v Albi neměla.…
Jako zpestření běžecké sezony jsem nemohl vynechat ten náš sranda cyklistický seriál Cykloman. Jezdím ho už osmý rok a všichni se tam už dobře známe. Závody jsou vesměs krátky, je tam pěkná sranda a závody se dají odjet i bez velkého tréninku. A hlavě po závodě, se dá klobása a pivko a probere se snad úplně všechno, od závodu začínaje, vybavení a posledních drbu konče.
Odjel jsem skoro celý seriál, s tím, že na většinu závodu jsem šel z plnýho běžeckýho tréninku. První krátkou časovku jsem odjel po návratu z týdenního běžeckého soustředění na Kvildě, s totálně gumovýma nohama a na půjčeném o dva stupně menším kole se žádný zázrak nekonal. Mám takový pocit, že i paní s nákupem na kole značky Eska by byla rychlejší J.
Po sobotní šestihodinovce ve Stromovce jsem se v neděli postavil na start Orientačního závodu dvojic na čtyři hodiny. Jako sparinga jsem si vzal Ditušku, borku, která je vášnivou hobby cyklistkou s ročním nájezdem, za který by se nemusel stydět kdejaký týpek. Ač jsem ji vysvětloval, že jsem po sobotě prošitej a dnešní závod pojímám jen jako výlet, za účelem další čárky účasti v seriálu, tak se do toho pustila s takovou vervou, že poslední hodinku si vyloženě protrpěla, asi jak já sobotu ve stromovce.
Ostatní cyklozávody probíhali vesměs podle stejného scénáře, jezdil jsem na pozicích, kam plus mínus patřím. Ač jsem na kole jezdil jen závody a s dětmi na kofolu, tak jsem stíhal borce, za kterými jsem v dřív sotva visel. Bylo však poznat, že mi chybí ten pověstný kousek, hlavně v závěru. Občas jsem dostal kousek před cílem křeče, případně jsem udělal technickou chybku, kde mi to ujelo v podstatě celý a já už je nedotáhl. Za zmínku stojí hlavně ten krátky triatlon, kde jsem dojel na celkovém třináctém místě, ač z bazénu jsem vylézal jako suverénně poslední, díky čemuž jsem dostal cenu Utopence roku a navrch 5ti litrovou zavařovačku plnou pravých utopenců. Ještě že nemám výživového poradce, ten by si z tohoto opakujícího se prohřešku vyloženě rostl do výšky.
Na kůnčinském duatlonu jsem dojel dokonce na 8-mém místě celkově a co je trochu paradoxní, tak v kategorii to stačilo na letošní již zmiňované bramborové místo.
Závody z cyklomana mám vážně rád. Kolo už mě dávno pustilo, na jiné závody nejezdím, ale pokud to jde, tak sem vyrazím vždycky. Už jen kvůli té atmosféře, klobásce a pivku v cíli a pokecu s kamarády a známými.
Po šestihodinovce v srpnu jsme se vrátili k pořádnýmu tréninku. Přišla bohužel špatná zpráva, co se týče podzimní 100vky ve Winschotenu. Původně nás měla jet velká část tréninkové skupiny od Pavla Nováka. Stovkaři a pak lidi ještě do štafety na 10 x 10km. Jednu chvíli to vypadalo, že pojedeme snad i vlastním autobusem, všichni v týmových tričkách. Pěkný výlet na 4 dny, kde se zažije spousta srandy. Postupně bohužel odpadali lidi do štafety, nakonec se štafeta zrušila celá a zůstali jen samotní stovkaři. Do toho se objevila i komplikace s hlídáním dětí, a tak to vypadalo, že budu muset jet sám, bez Alči. Začal jsem zvažovat všechny pro a proti. V práci toho najednou bylo nějak moc, výlet na 4 dny, finanční nároky atd. nakonec vedly k tomu, že jsem svoji účast zrušil a jako hlavní cíl sezony si nastavil závod na 100 km v Račicích, o čtrnáct dnů později na konci září. Toto rozhodnutí se s odstupem času ukázalo jako chyba, ale co už. V dané chvíli, mi to připadalo jako správné.
V Račicích se konal první ročník třídenního ultratriatlonu v České republice (10km plavání, 421 km kolo a 84km běh). Organizátoři pro podporu vysílených triatlonistů uspořádali poslední den, kdy triatlonisti běží 84km, vložené běžecké závody (100km, maraton a půlmaraton), tak aby tam borci na to nebyli jen sami…
Posunutím závodu na konec září jsem dostal 14 dní tréninku navíc, což jsme samozřejmě využili. Na konci srpna a začátku září jsem se cítil velmi dobře. Přišla forma a doslova mi to i z plného tréninku lítalo. Co se týče tempových tréninku, tak jsem bez problému atakoval osobní rekordy na tréninkových destinacích. Natáhnout trénink (svižně-ostře) o dva kilometry, tak si zaběhnu osobák na půlmaratónu. Cítil jsem formu jak bič. Jak psal Luboš Brabec ve své knize Maraton a jiné pošetilosti. Forma je mrcha a tak se ani mě dlouho nevydržela.
V půlce září přišla bohužel malá komplikace, malá začala prskat a já to od ní chytil. Za pár dní jsem se toho zbavil, ale trochu mi zatrnulo. Bohužel týden před závodem v Račicích, jsem onemocněl znovu a trochu hůře, než předtím. Přidali se i teploty a silné nachlazení. Dal jsem pár dní volněji a cca ve čtvrtek jsem byl relativně ok. Původní plány na tempo závodu vzali za své. Domluvili jsme se, že to poběžím již od začátku pomalu, že vlastně nevíme, jaké škody zanechala ta nemoc.
V sobotu jsem vyrazil na závod. Závod v Račicích se běží kolem veslařského kanálu. Rovinatý okruh měří 5km a jestli někde někdy trochu fouká, tak v Račicích fouká 3x tolik. Naštěstí jen cca 2,5 km, pak pro změnu fouká do zad.
Závod odstartoval v neděli v 8 ráno. Triatlonisti měli start kilometr od našeho (běželi 84 km) a tak jsme na startu stovky stali jen dva. Nutno podotknout, že to byl první ročník a vzhledem k termínu na konci září, kde jednak početná skupina jela do řecka na Spartatlon, někteří běželi 100 km ve Winshotenu, případně se připravovali na MS v běhu na 24H v Albi, se prostě více lidí nesešlo. Stačilo v podstatě doběhnout a bedna byla jistá.
Závod jsme s kolegou rozběhli pomalu a cca do 20 km jsme běželi spolu a probrali vše možné. Kolega chtěl pak trochu zpomalit a mě se běželo pořád ok. Tak jsem se rozdělili. Metu maratonu jsem proběhl v klídku v plánovaném tempu 5:30 lehce pod 4 hodiny. Odsejpalo to a počasí až na ten vítr bylo na konec září přívětivý.
Bohužel od 44 km jsem začal dostávat křeče. Stehna, přední, zadní, lýtka. Hotovo. Dva dny před závodem jsem začal doplňovat hořčík.
Měl jsem sebou solné tablety, které jsem dávál cca po 2 hodinách, bohužel jsem se křečím nevyhnul.
Na šedesátém km jsem vyměnil boty, trochu odpočinul a protáhl nohy. Šlo běžet cca 5km a pak to zase přišlo. Začalo mě bolet ještě pravé koleno a tak jsem to na 75 km odpískal.
Asi bych těch posledních 25 km idiánem dotlačil, ale nemělo to už pro mě smyls. Prootrápit se stovkou za 10,5, nebo 11 hodin se mi nechtělo. Hlavně jsem nechtěl se úplně odpálit, případně riskovat zranění.
Po cestě zpět domu jsem měl čas přemýšlet, proč a co se stalo. I když jsem měl dost času, nic kloudnýho jsem nevymyslel… Asi to tak prostě mělo být.
Sezonu jsem po závodu v Račicích ještě neplánoval ukončit. Otřepal jsem se z nezdaru, odpočinul a začal se připravovat na dva poslední závody v pulce října a na začátku listopadu. Treninky už byli vesměs lehčí a udržovací.
V pulce října jsme vyrazili s Alčou do Opavy za kamarády, kde se běží závod Silesia kross na 23 km nádhernou krajinou kolem zámku v Hradci nad Moravicí. Kdysi jsem tu jel závod na MTB a proto jsem viděl, co nás tu čeka a že to bude suprový. Krosy a terény běžně neběháme. Nemáme na to boty a neumíme seběhy. Nicméně vzhledem k formě ze začátku září, jsem si myslel, že by to i tady mohlo běžet.
Rozběhl jsem to tedy celkem ambiciozně a držel se plánovaného tempa. Po čtyřech kilometrech jsem už ale cítil, že to není úplně ono. Začal jsem vadnou a to celkem citelně. Na osmém kilometru se kolem mě prohnala Alča, která týden po maratonu ve stromovce měla tento závod odběhnout jen velmi volně. Kdyby to byl okruhový závod , tak jsem to na desátem kilometru zabalil. Bohužel jsem byl kdesi v lese a do cíle v Opavě to bylo pořad daleko a v podstatě jedno jestli po trase závodu a nebo někde po silnici. Nějak jsem se do toho cíle nakonec dostal, ale závěr byl už velmi pomalý a místy i prokládany indiánem. Večer přišla vysoká teplota, k tomu křeče do břicha a následně střevní virozka jak vyšita…
Ani nebylo co řešit. Po této epizodě, jsem ukončil bramborovou sezonu 2019 a zařadil pauzu. Plánovaný listopadový maraton a pul v Otrokovicích jsem již neběžel a v roli diváka jen fandil Alče na půlmaratónu.
První věc, která mě při dopsaní tohoto článku napadla je, že jako zásadní se jeví rozhodnutí, neběžet Winshoten a zaběhnout si závod o 14 dni později v Račicích. Co se týče formy, to tak asi bylo. Nicméně nelze se na tuto sezonu dívat, jako na sezónu jednoho posunutého závodu. V kontextu celého roku, se jako zásadní jeví oslabený imunitní systém a trocha té smůly, či špatných rozhodnutí.
Sezona nebyla špatná, výkonnostně jsem se posunul tam, kde jsem ani před rokem nemyslel, že vůbec můžu patřit. Jen se mi to nepodařilo prodat na závodech.
Plány na příští rok jsou už v hlavě, postupně se začínají krystalizovat. A já se pokusím, aby ta sezóna příští už nebyla Bramborová …